Hořely čtyři svíčky na adventním věnci, tak tiše, že bylo slyšet jak svíčky začaly hovořit.

 

První svíčka vzdychla a řekla:  

,, Jmenuji se Mír.

Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují."

Její světélko bylo čím dále tím menší, až docela zhaslo... 

 

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla:

,, Jmenuji se Víra, jsem ale zbytečná, lidstvo nechce nic o Bohu vědět, nemá tedy cenu, abych svítila."

Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla...

 

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka:

,, Jmenuji se Láska.

Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili na stranu. Vidí jen sami sebe a žádné jiné, které by měli mít rádi."

A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo...

 

V tom vešlo do místnosti dítě podívalo se na svíčky a řeklo:

,, Vy musíte přeci svítit a né být zhaslé!"

A skoro začalo plakat...

 

V tom se přihlásila ke slovu i čtvrtá svíčka a pravila:

,, Neoboj se! Dokud Já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit.

JMENUJI SE NADĚJE!"

 Zapálilo dítě od této svíčky zápalku a rozsvítilo znovu ostatní svíčky.

 

Plamen naděje by nikdy neměl ve Tvém životě zhasnout....... a každý z nás by měl plameny:

       Míru

       Víry

       Lásky

       a Naděje,

neustále udržovat.

 

Přeji ti šťastný život... =)

 

Toto zamyšlení viselo na  nástěnce  v kostele v Bílovci. Tehdy před 4. lety se mi to líbilo a líbí dodnes, protože nám to má co říci =)