Dříve než začnete číst tuto knížku, slibte mi dvě věci. První je, že se nebudete pohoršovat nad tím, jak zpočátku mluvím o vážných věcech s rozvernou ironií. Pravda je někdy moc těžká a je dobře setkat se s ní v jejím úsměvném tvaru. Druhá je, že se nebudete urážet, až se vám bude zdát, že si z vás tropím žerty. Vy přeci nejednáte tak, jak se tu o tom mluví! Vztahovačnost je ošklivá vlastnost a navíc ukazuje, že se nějaký ten štulec strefil do vašeho slabého místa. Žádám vás o to proto, že s jistou mírou nadnesení, ne až tak velkou, popíšu nejprve, jak to dnes dost často je se svatou zpovědí. Ta trocha přehánění má důležitou úlohu zvětšovacího skla, které nám umožňuje vidět i věci, jež prostým okem vidět není, ale které přesto existují.

Prvým, čím se musíme zabývat, je otázka, proč se zpovídá méně lidí než dříve. Příčin může být celá řada. jednou je, že ve společnosti, která vyzvedla prapory individualismu a lidských práv tak vysoko, že každý má absolutní právo na svůj názor, nemá zpověď smysl. Vždyť přeci já, který určuji, co je a co není správné, nemohu dělat nic nevhodného. Jiným důvodem může být, že  ti, kdo ještě neutopili své svědomí ve zmíněné svévoli a občas se zastydí nad tím,  že už se celkem za nic nestydí, řeší své problémy přímo s Bohem. Odejdou někam do lesa, nebo se zadívají na hvězdné nebe a v duchu si řeknou, že to s nimi až tak zlé není. Jaksi přitom přehlédnou, že šli do háje, nebo že je kolem nich dost tma. Častěji však lidé předloží otázky svého nitra a sv napětí psychoterapeutům. Dříve k nim chodili duševně choří, dnes k nim chodí pomalu všichni a mladí lidé, kteří je ještě nenavštívili, se necítí dobře, protože k tomu ještě nedorostli a jsou v očích svých zkušenějších kamarádů dětmi. Psychologové jsou ovšem profesionální uklidňovači a uspavači svědomí, kteří učiní vše, aby ze svých klientů sňali jejich napětí a bolesti. Vysvětlí vám, že vaše jednání je velice správné a hlavně přirozené. Jediné, před čím je dobré dávat si pozor, je zapadnutí do trestných činů. pro jistotu pak klientovi vypráškují hlavu. Vlastní problémová otázka se neřeší, jde jen o to odstranit nepříjemný pocit. Další příčinou stále menšího počtu zpovědí je, že jde o poněkud trapnou záležitost, kterou je lépe si odpustit. Je to taková formalita. Tou se však zpověď stala naším přičiněním.

Podívejme se, jak dnes vypadá mnoho zpovědí. nejprve pohleďme očima kajícníka. Jít ke zpovědi znamená většinou jít do kostela, tam se postavit do řady a čekat, až na mne přijde řada, abych se nasoukal do jedné krajní přihrádky trojčlenné skříně. Tam mám pokleknout, což je nemožné jednak proto, že klekátko je šejdrem a je tak úzké, že se na něm nelze udržet; jednak proto, že se do skříně nevejdu. Řešením je, že se zachytím jako pták za mřížku prsty a zbytek času zpovědi myslím na to, zda v této pozici strakapouda vydržím. poté zahlédnu člověka ve vedlejší části skříně. někdy ho neznám, jindz ho znám. Sedí tam netečně, nevidí a patrně ani neslyší, co říkám. V další části, která se ve zmíněné pozici těla zdá nekonečnou, vyslechnu útržky jakýchsi vět o lásce, božím volání a jiných věcech, které vpodstatě nesouvisejí s tím, o čem jsem mluvil já. Někdy mohu také vyslechnout rozcvičku ke kázání, které  kněz krátce poté při mši pronese. Následuje zoufalý zápas, abych dobře uslyšel mumlání, kterým je mi uloženo pokání. Konečně přijde osvobozující okamžik rozhřešení, při němž mě ovane prokouřený dech duchovního otce přes igelit, který odděluje mé přilepené ucho od jeho moudrých rtů. Klovnu třemi prsty do hrudi, jako když vrabec vyzobává drobky, což je zestručněné znamení Kristova utrpení. Vycouvám ze zpovědnice a zřetelně cítím, jak se rovnám - můj život musil být pokřivený, když to dá tolik práce - a zmocní se mě oblažující pocit, že to mám za sebou.

Neméně bolestný je ovšem pohled z perspektivy zpovědníka. Ten usedne do prostřední části zmíněné trojskříně a čeká. Čeká dlouho, neboť lidé přijdou ke zpovědi v poslední myslitelný okamžik. Samozřejmě že se pak spěchá a na někoho nedojde. To obojí je všemi kritizováno. Prostor, ve kterém zpovědník ček, je malý a uzavřený, takže po nějaké době se kněz začne dusit. Věřící většinou nevědí, že se zpovídají přidušencům. Dalším, co působí zpovědníkova muka, je stav jeho nohou. Existují dva způsoby mučení. Jedním je omrzání, druhým je pálení chodidel rozžhavenou spirálou. Obojíí má týž výsledek. Kněz není s to se zabývat tím, co říká kajícník. Pohled do sousední části zamželý již popsaným igelitem je rovněž děsivý, neboť tváře kajícníků jsou poznamenánz utrpením ze skládání do stojací rakve. Odorické vjemy  v době, kdy je na igelit nalepeno kněžské ucho, kolisají od pachu nezdravého chrupu, přes voňavkové spreje, které snad mají navodit pocit vůně cností, až po závany slivovice, kteou si kajícník cvaknul na kuráž. Když se podaří přežít útok zleva, to jest zachránit se rozhřešením, odtrhne se zpovědník, ale již ho čeká něco podobného zprava. Vymění ucho, vše ostatní trvá. Praxe zpovědních místností tuto situaci vylepšují zpravidla nedostatečně, ale zaplať za ně Pán  Bůh.

Zkusme se ještě podívat na obsah zpovědí. Zpovědníka, když pomineme tělesná muka zpovídání, měla by naplňovat úžasná radost. Zjišťuje totiž, že žijeme takřka v ráji a pohybujeme se mezi světci. Vždyť naprostá většina lidí se dopouští jen toho, že jsou při modlitbách roztržití, občas přijdou pozdě na mši svatou nebo ji zanedbají vůbec, a málo se modlí, což je rmoutí. Než přejdeme k dalším hříšníkům, poznamenejme, že hřích roztržitosti při modlitbě je věc velmi zvláštní. Protože je hřích vědomé a chtěné překročení zákona Božího, musí tito lidé k modlitbě přistoupit s jasným rozhodnutím, že budou roztržití. To se mi zdá divné a hlavně nevím, jak člověk vědomě a záměrně roztržitosti docílí. Hlavním proviněním tedy je, že nechodí včas do kostela, což pociťují jako strašné, protože přeci chození do kostela je jako křesťany odlišuje od zlého světa nepřátelských nevěrců. Jejich utrpení z nedostatku modlitby je spíše než hříchem znamením jejich nenaplněné touhy po věcném styku s Bohem. Co říci těmto svatým lidem, kteří nekradou, nezávidí, jsou obětaví a pracovití, že je to druhým skoro na obtíž, kteří neřekli křivého ani nepravdivého slova, což je ale od dalšíího milování nemůže odradit?

Jsou ovšem i větší hříšníci, kteří, nastojte, berou jméno Božího nadarmo a nikdy nepřijmou, že ve skutečnosti občas vysloví citoslovce, které se v jazyce ustálilo a dávno ztratilo své spojení se jménem Ježíšovým, Mariiným či Josefovým. Občas se objeví kajícník, kteý poctivě převedl zpověď na byrokratickou záležitost. Vyplní formulář zpovědního zrcadla a podá žádost o prodloužení pasu do Ráje. Jindy přijde mladý intelektuál, který knězi nikdy dost vzdělanému, aby pochopil úžasnost jeho polovzdělanosti, předvede důmyslnou sebepsychoanalýzu. Vysvětlí mu, že všechny jeho hříchy jsou jedinou možnou cestou, jak konat dobro, a žádají, aby to kněz schválil. Konečně jsou i takoví, kdo přinesou zprávu o tom, jaké mají problémy a mluví o tom, že kolikrát je tam ( rozuměj v jejich nitru ) nějaká cnost . Ta jednoduše je sama od sebe působí druhým nesnáze. Já nejsem zlý, akorát je tam hněv, nejsem drzý, mám jen problémy v hovoru s rodiči.

Nebylo by lépe nazývat takovou ubohost spíše svátostí posměchu či svátostí urážky Boží? Co jsme to udělali z křesťanství? Ti, kdo zredukovali křesťanství na chození do kostela a nepřijali je jako všeprosperující životní způsob, kdo rozdělili svůj život na malý kousek věnovaný bezobsažným rituálům a floskulím a velký zbytek, v němž se chovají, jako by Boha nebylo, udělali by věru lépe, kdyby svého křesťanství nechali, neboť jsou jen a jen nositeli pohoršení. Hledá-li člověk odpověď na otázku, jak je možné, že k tomu Bůh mlčí, napadne ho jediná odpověď - proto, že se ti lidé vůbec neuvědomují, co to dělajím, nebyli poučeni, nebyli varováni. Tato odpověď je smírná pro formální věřící, ale drtivá pro kněze, neboť oni to připustili, nepoučili své svěřence a nevarovali je. Teď přijde ona obvyklá otázka: " Jenže co s tím? Co udělat, když jsme v tom až po uši? " Sahá-li nám voda po bradu, není dobré věšet hlavu. Naopak je třeba ji co nejvíc zvednout. Zvedněme tedy hlavu a hleďme, odkud by mohla přijít záchrana. Brzo ji uvidíme. Je v milosrdenství Boha, který s nekončící trpělivostí čeká na naše opravdové vyznání vin a touží po nás k sobě přivinout. Učiňme ten krok, přizneme, že se zpovědí neumíme zacházet, učme se tomu.